(Páteční podvečer, sluneční paprsky dodávají lidským tvářím barvu, mladí vyráží do ulic, starší se snaží spočinout ve stínu. Avšak slečna X, věru zmožena po týdenním zápolení, hledí vstříc virtuálnímu světu.)
Řád: Už je 17:00; běž, ať to stihneš.
Neřád: Nikam nechoď. Tam ti nic neuteče. Je to tam furt stejný. A slyšíš ty hromy? Bouřka! Zmokneš. Buď v pohodě. Udělej si čaj, pročítej si blogy, pusť si film,... tam můžeš jít příště. V neděli stačí.
O deset minut později, slečna X stále zaujímá stejnou pozici, jen se pomalu vnořuje hloub a hloub do toho nereálného světa.
Řád: Běž, vždyť víš, Kdo tam čeká...
Neřád: A co? Jednou tě to nezabije, když tam nebudeš. Nikdo si toho nevšimne. A když - co jim je do toho?
Slečna X: Je fakt, že mě to nezabije, je mi jedno, co si myslí druzí, nechce se mi... Ale kudy se pak bude ubírat můj život? Tyjo, vždyť úplně ztratí směr, když se budu pořád takhle hloupě vzpouzet a cukat. Kohokoliv jinýho by přestalo bavit mě sledovat, vychovávat, vést... a já? Místo toho, abych šla a aspoň se snažila, volím neustále tu druhou cestu. A pak se divím, že tam jsou trny a často končím na tenkým ledu... Nejde o jedno setkání, jednu mši, ale jde o princip...když nejdu dnes, půjdu zítra? Jen si namlouvám, že jo... Půjdu, až budu v nějakým anonymním městě? Půjdu, až budu sama? Jak moc jsem fixovaná na lidi! Jakým směrem se budu za pár let ubírat, když si teď budu říkat, že je to přece fuk, jednou neva, každýmu se občas nechce... Nejde o to, že mám každý den klečet hodiny v kostele. Jde o to, že nemám zavírat oči a uši před pozváním...
(Slečna X se zvedne, opustí virtuálno, sebere deštník a za zvuku hromu a svitu blesku odchází...)
A tam slyší...
"Já jsem Cesta, Pravda a Život..."
Teda!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.