JMJ s františkány

Zprvu jsem se velmi těšila. Setkání mládeže? Jasně! Postupem času mé nadšení ochladlo. Z nejrůznějších důvodů jsem nechtěla jet s diecézí, ale stále jsem hledala jinou variantu, jinou trasu, jiné společenství... Ve hře byla cesta s komunitou Chemin-Neuf, kde mě zaujal předprogram v Avile, a pak taky tour s františkány, která slibovala zastávky po Evropě, což mne lákalo velice :) Přihlásila jsem se (ještě společně s Markétkou) na tu františkánskou cestu. Leč, bylo po termínu (jak nečekané! :D), tudíž nám bylo se smutkem oznámeno, že jsme zařazeny mezi náhradníky. Nu, nevadí. Říkaly jsme si, že jestli máme jet, nějak se tam dostaneme. V opačném případě snad přežijeme těch 14 dní doma bez vedra a davu :) Už to vypadalo celkem bledě. Kamarádi, kteří se chystali s diecézí, pěli ódy, vymýšleli dárky na výměnu a já pořád čekala u mailu. V půlce června bylo jasno. Máme místo v busu :)

Nebudu (nemůžu a leccos ani nechci) popisovat všechno; to ostatně v blogu skvěle zvládali už během cesty Terka s Honzou. Zkusím se podělit jen o to, co ve mně nějak víc "zarezonovalo" :) (Hm...když se dívám zpětně, je to delší, než jsem chtěla...)

První den (po první noci v busu) jsme se zastavili ve francouzském trapistickém klášteře Sept-Fons. Byli jsme přítomni jejich sextě, byli pohostěni velmi štědrým pohoštěním :) a poté byli informováni o jejich životě. Dost silně na mě zapůsobilo ticho, opravdový pokoj a síla, zvuk, řád modliteb...

Věřím, že právě tyto živé kláštery drží dnešní svět. Přespali jsme v Brive-la-Gaillarde, na místě, kde kázal svatý Antonín z Padovy.

Další den patřil návštěvě Lurd. Zalidněných, vyhřátých, mnohými kýči zaplněných, leč stále ono základní poselství šeptajících - i Tvou nepatrnost může Pán použít...

Přejezd do Pyrenejí, spánek v kempu San Anton a středeční túra. Zvolila jsem light, neboť jsem si říkala, že síly ještě jistě budu potřebovat (ale pak jsem měla sílu a chuť jít dál a výš...:)) Jedním slovem - nádherné! Fakt majestátní hory, úžasné vodopády, ticho a šum, dechberoucí výhledy, dechberoucí výstupy :),... Najednou mi úplně "sama" (vím, že to nebylo samo ;)) napadala slova žalmů, hymnů z ranních chval, písniček... "Když jsou ty hory tak vysoký, ta příroda tak rozmanitá a krásná, jak velký a krásný je Bůh, který to všechno stvořil a řídí...?"

Skvělý byl moment, kdy jsme se s Luckou modlily na trávě, která od sebe oddělovala dva masivy hor, poblíž ledové říčky... Prostě to byla nádhera. Rozumím žalmistům zase o trochu víc :)

Další den byl trochu neklidný, neboť přišly menší komplikace v komunikaci ohledně našeho přejezdu do Madridu, ubytování,... Slavili jsme mši svatou v Torle, malém městečku poblíž kempu, kde jsme všechny obavy a nejistoty odevzdali...

Následoval noční přejezd do Madridu s půlnoční zastávkou v Zaragoze (krásné město!)

K českému centru jsme dojeli kolem 6.hodiny ranní. Přivítal nás otec Vítek (díky! Kolik nocí nespal, kolik nervů se vším měl, kolik toho mladým Čechům nabídl...) a my se šli uložit (pod basketbalový koš). V pátek jsme čekali na kartičky na metro a pak obhlíželi město.

Přeskočím k večeru, kdy jsem se vydala na křížovou cestu se Svatým Otcem. Českou vlajku na zádech (pletli si mě s Francouzkou :)), poháněna davem (v jedné chvíli, kdy se mi vůbec nechtělo mezi tu masu, jsem viděla kamaráda! S vlajkou! Občas je zapotřebí lidí, kteří nás někam dovedou, popoženou, doprovodí...) jsem se dostala do jedné z ulic, kudy sice nevedla jednotlivá zastavení, kde však byla alespoň velká obrazovka. Ostatní františkáni mi utekli (resp.nestihla jsem sraz :)). Jaká radost ale potom byla, když jsem je viděla o tři metry vedle (jen nás dělil plot :)) Křížová cesta pro mě byla jedním ze dvou nejsilnějších okamžiků v Madridu. Knížku poutníka jsem si sice zapomněla v centru, ale rozuměla jsem jedné větě - "Kristus mě miloval a za mě se obětoval" A těch pár slov mi spolu s pohledem na obrazovku, Svatého Otce, kříž a lidi, kteří ho nesli, stačila... Najednou bylo všechno jasný a čistý, ztratily se obavy a nejistoty...

V sobotu se františkáni rozdělili. Jedni šli na českou mši, poté rychle na letiště, zajistit místo a informovat druhou skupinku, jak se věci mají. Druzí se dopravili hned ráno do parku poblíž letiště, kde slavili svou mši a vyčkávali pokynů k rychlému přesunu. Ano, vybrala jsem si variantu B :) Vybalili jsme karimatky, dozásobovali se v blízkém supermercadu (mohu to skloňovat?), slavili mši na květináčích obklopeni ze všech stran paneláky (ale pozor - vkusnými španělskými paneláky). Přidávali se k nám místní, zpívali a poté nám ukázali svou štědrost, vstřícnost a lásku. Fakt. Leželi jsme tam tak 3 hodinky. Během té doby se u nás zastavilo bezpočet babiček, které táhly láhve s vodou a ledem, buchty, které se neustále ptaly, jestli máme všeho dost, jestli nepotřebujeme jídlo (my, s plnými taškami ze supermercada :)) a v neposlední řadě ti, kteří nám nabízeli sprchu. Po jednom takovém pozvání, kdy se hledali 2 kluci a 2 holky, jsem se přihlásila. (Tady nemusí číst ti, kteří se umyli až doma a celou sobotu strávili přesunem na letiště :)) Vyjeli jsme výtahem do krásného a vkusného bytu, kde nám byla k dispozici koupelna (ach!), poté jsme si sedli do obýváku, kochali se fotografiemi a přemýšleli o tom, jestli má každá madridská rodina fotku s králem a královnou... (hlava této naší hostitelské rodiny byla šéfem královské ochranky :)) Umytí, voňaví a spokojení jsme se dívali na televizi, kde bylo neustále plno záběrů na letiště. Letiště, kde se vznášel prach, kde proudily davy, které pomalu začínalo praskat ve švech :), kam silně pražilo a kam se mi v tu chvíli fakt nechtělo. Rodina nás ještě pohostila skvělými specialitami (nepamatuju si názvy, ale bylo to dobrý a osvěžující :)); neboť nejspíš tušili, že následujících 24 hodin pro nás bude dost vysilujících.

V krátkosti shrnout pobyt na Cuatro Vientos? Hm... vyhození ze sektoru, kam jsme měli lístek. Takže místo krásného D5 s výhledem na pódium jsme zakotvili v nějakém Z250 (můj pracovní název) - v podstatě to už ani sektor nebyl :), odkud jsem pódium viděla velmi matně a i na obrazovku jsme se dívali dalekohledem :-D Strašná fronta na WC, kde holky kolem mě omdlévaly, brečely a různě se hroutily. Obecně bylo podle mě mnohem náročnější to setkání vydržet psychicky než fyzicky. Ta bezmoc, hnaní v davu, změna plánů, pocit ztracení, zapadlosti a nedůležitosti v té mase se (aspoň u mě) nedala porovnat s horkem atd. Byla to výheň, byla to oběť, byla to pouť.

(na fotce je náš styl zahřívání po tom dešti :))

Druhým silným zážitkem pro mě byla adorace. Pódium bylo neskutečně daleko, soustředění náročné, ale přesto...

Po požehnání jsme se snažili co nejdřív dostat z letiště. Kolem 14.hodiny jsme radostně a spokojeně seděli v busu (klimatizovaným!) a mířili z Madridu. Večer nám byla dopřána skvělá koupel v Atlantiku :) A pondělí celý den v mé milované Paříži, kde jsme slavili zároveň naši poslední mši svatou. Přijali nás v arménském kostele. A Boniho věta z kázání je dle mého názoru stěžejní: "Jestli si myslíte, že vás spasí počet křesťanských akcí, na které jezdíte, tak jste na omylu. Když to řeknu drsně, tak ani tohle Světové setkání se Svatým Otcem vám nijak nepomůže, jestliže se neobrátí vaše srdce a vy se nezměníte."