Mezi Petrkovem a Grenoblem

Šedavé (mnozí by dodali nevlídné) ráno, jemné, ač vytrvalé kapky deště, kluzké ulice...existuje snad ideálnější počasí pro návštěvu výstavy o životě a díle Bohuslava Reynka?

Spíš než popisovat své prožitky a emoce Vás chci na tutéž výstavu co nejsrdečněji, nejopradověji, nej... pozvat. Hned na úvod zcela okatá reklama; výstava je ještě měsíc (do 29. ledna) v Praze v Domě U kamenného zvonu (přesně tady ;-)) Ve dvou patrech se můžete seznámit s Reynkovými grafikami (ať už s motivy z milovaného Petrkova či z drahé Provence nebo s biblickými výjevy), jeho rytinami, drobnými skicami,...obraz tu a tam vystřídá slovo - to abyste měli pojem o Reynkově plném rozpětí a díky výběru z jeho veršů či překladů (z němčiny a francouzštiny) měli možnost zahlédnout alespoň zlomek z jeho bohatého duchovního světa.

Věřím, že následující kusé informace jsou zbytečné, ale přece - Bohuslav Reynek (1892-1971) pobýval většinu svého života v Petrkově u Havlíčkova Brodu. Už na jihlavské reálce začal psát verše, rodiče ho poslali do Prahy na ČVUT obor zemědělství, ale Bohuslav po 14 dnech utekl a uchýlil se právě do Petrkova. Tam psal, staral se o hospodářství, ve volných chvílích (nejčastěji) pomocí suché jehly vytvářel drobné grafiky či rytiny, překládal (např.: Fontaine, Bloy, Giono, z německých Trakl) a odtud se také v roce 1925 vydal do Francie, aby se setkal se Suzanne Renaud, jejíž básně ho silně zaujaly. Se Suzanne se poté oženil, měl dva syny a nějaký čas pendlovali mezi Grenoblem a Petrkovem. Ačkoliv to muselo být pro jeho ženu velmi náročné (později o tom často psala), zůstali natrvalo v Petrkově.

Žil v samotě, bývá nazýván básníkem úzkosti a smutku. Jeho dílo (jak grafika, tak poesie) vyžadují notnou dávku trpělivosti, času a snahy porozumět a přemýšlet. Kolik lidí se dnes nechá oslovit...? 

Pokud se na výstavu nedostanete, doporučuji Vám cokoliv z jeho veršů (Rybí šupiny, Rty a zuby, Had na sněhu, Podzimní motýli,...)

Myslím, že je načase nechat promluvit samotného Reynka...

Žebř Jakobův
Nestrachuj se
Trpíš-li a máš-li za to, že toho je příliš, uchop svoje srdce, stiskni je, aby na chvíli nekřičelo, a potom pohleď a pomni: na Golgotě strmí žebř Jakobův, to jest kříž, a na něm je Pán, kterého tam zdvihli, a výše nemůže sám ani o píď, a daleko jest odtud do Království, kam se mu Otec skryl s bezmeznou ironií. Nijak se nevznáší v lehkosti ducha, ale je tažen k zemi, až mu to rány trhá, visí jako bezduché maso a nic mu nezbývá, ačkoli je Bůh, než aby jej mrtva složili na zem a pohřbili do země a potom aby prošel peklem, než bude vzkříšen a oslaven, než vstoupí na Otcovu pravici. – Nestrachuj se tedy na svém žebři, drží tě hřeby bolesti, abys nespadl nevčas ani nevčas nevzletěl; táhne li tě země, je to dobré, má právo na tvoje tělo a její krev je lázní na obmytí z pyšných úšklebků Luciferových, které se odrazily v Evině tváři, když poslechla hada, a které dědíme a roztahujeme.