4x :-)

Krátce a špatně spát, brzy vstávat, rozespale se plížit ulicemi, na všechny se kabonit, chodit se svěšenou hlavou, babrat se ve svých (zaručeně největších a nejstrašnějších) problémech, strastech a trampotách, vidět jen tu šeď, kaluže a jednotvárnost...a časem se stávat víc a víc otupělejším...říká Vám to něco? :)

 Mně teda jo. V žádném případě tu nechci začít moralizovat a udílet super rady, jen snad mi něco delší dobu vrtá hlavou a nechci si to nechat pro sebe.

Neumím žasnout. Tak nějak přirozeně. A nejde o věci velké, vznešené, o ideály a skvostné myšlenky. Jde o pohled zvídavé holčičky, o pronikavý paprsek (epiteton constans par excellence :-)), o hloubavé kamarádovy otázky "Proč?", o nové ráno a další večer...

Neumím děkovat. Tak nějak přirozeně. Skvělému učiteli, při jehož hodinách tak silně pociťuji ono "souznění", kdy vím, že nic nevím..., lidem kolem mě, že zkrátka jsou, velkému Bohu... 

Neumím se odměňovat. Tak nějak přirozeně :D Zkrátka se ocenit (ať už se to či ono povedlo více či méně :-)) Vždyť veškeré úsilí, které jsem do toho vložila, si odměnu zaslouží (nejde o velké věci, každý je dost vynalézavý i v maličkostech :-))

Neumím si všímat. Tak nějak přirozeně. Myslím, že každý den je pro mě připraveno něco - krásného, milého, uzdravujícího, osvobozujícího...myšlenka, člověk, situace, moment, chvilička...ale je tam. O tom jsem hluboce přesvědčena. Objevila jsem to už dnes?

Neumím...?

...ale chci se snažit bořit ty zažité (přežité?) tradice a formulky, které mi brání...;-)