Vrchol adventu. Ticho noci. Vliv osobností velkého ducha.
Díky silné zkušenosti několika posledních měsíců teď pociťuji (víc než dřív), že je třeba neustále bojovat o vnitřní svobodu. Denně hájit ono místo v skrytu, které bývá více či méně atakováno. Nejde mi o naříkání na současnost, tuto "strašnou dobu, která stojí v cestě dobrým křesťanům!" Nemyslím si totiž, že náš věk je věkem horším než století minulá. Ne. Děkuji za vše dobré, co dnešek nabízí. Přece jsme nebyli postaveni do tohoto dějinného okamžiku, abychom se neustále ohlíželi a naříkali, že "kdysi bylo líp, avšak dnes to nejde." Už bylo dost takových nářků.
Věřím, že skutečným uměním duchovního života je vnitřní svobodu střežit. Dle mě nejde o starostlivé "oprašování vetchého a zaneseného", čímž, po pravdě řečeno, často jen přetékáme, ale spíš o každodenní vycházení ze sebe, žití přítomného okamžiku, i sebenepatrnější aktivity, avšak s vědomím, že nic a nikdo nemůže byť jen nalomit (natož zcela vyvrátit z kořenů) onen jemný prostor, který nás nesvazuje se zemí, ale táhne k nebi (Jan 17). Kde jinde má zakotvit naše trvalá radost (Fil 4)? Vždyť pokud ji necháme lehkomyslně na povrchu, nemůžeme si potom stýskat, že při menším závanu větru zmizí. Kam se každý den vracet a z čeho vycházet? Ať mi nikdo netvrdí, že se stačí držet Desatera + ráno a večer se krátce pomodlit. Ach ne! Desatero a elementární modlitba jsou prvním stupněm, nikoliv však vrcholným či posledním. Od nich se lze odrazit, u nich však nemůžeme zůstat. Jak moc trpěl Ježíš na Golgotě za ty křesťany, kteří jsou se svou vírou spokojení a nikdy si nepřipustili myšlenku, že jsou povoláni výš...?
Nepopírám, že jde o otlačená kolena, vír otázek a celoživotní úsilí. Ale znáte nějakého rychlého mystika? :)
tý jo, kam na to chodíš?!
Výborné! Bůh Ti žehnej!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.