Velký pátek v městě

Při letmém procházení skvosty naší poezie jsem "objevila" tuto Zahradníčkovu báseň. Přijměte ji, prosím, třeba jako další podnět k reflexi během dnešní noci či zítřejšího dne...

Pro úplnost budiž řečeno, že vyšla v roce 1937 jako součást sbírky Pozdravení slunci.

---

 

Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,

dnes stejně jak jindy zvučely bystřiny ulic

přetékajíce do řeky hukotu tvého,

dnes stejně jak jindy, co na rubu zvuků tvých v chrámech

se pašije pěly před oltáři obnaženými,

kanceláře a obchody otvíraly se a uvnitř

zdviže stoupaly k patrům a stoupalo slunce

nad třídami, kde z výkladů zářily pochoutky všechny,

nad kasárnami, mosty a sady a nemocnicemi

i stranou nad dvorky s prádlem a vyhlídkou bezútěšnosti.

 

Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,

jak by kdos nahý v tvých zdech byl nemeškal dneska,

jak by byl neprošel tebou a žízniv a hladov

za kříži oken všech nepátral v útrobách domácností,

jak by byl nevstoupil do tvých krámů a restaurací

a na patnících tvých průjezdů neodpočíval,

zpolíčkovanější než sirotek ve službě cizí,

sešlehanější než kůň, když po asfaltu sklouzne,

poplivanější než nevěstka poslední.

 

Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,

k čemu tvůj třeskot a vodopády barbarských barev

řinoucí se věčně po stupních tvé okázalosti

k čemu tvé mříže a trezory s bohatstvím uzamčeným,

když kdosi tenký a průsvitný jak oplatka chleba

pronikne za všechny stěny a tváře a srdce,

do všech pokladen, sklepů a skladišť a věznic,

když mezi svými soudy a bankami kostely trpíš

a dosud nenašly dveře, za kterými

je možno se skrýti před úžehem svatostánků.

 

Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,

zub hladu k tvým útrobám přiložen hryzá

a darmo by dýmaly pekárny tvoje

a tržnice čpěly se zvěří stranou a postřílenou,

té hojnosti nebýt, z níž chudý chudému dává,

těch zástupů nebýt tvých hladových, unavených

a čekajících už jenom na zázrak nasycení

rybami dvěma a patero chleby, dětí tvých nebýt

radujících se pod střechami hořícími už téměř,

koní tvých nebýt táhnoucích náklad svůj z včerejška k zítřku

tiše a bez protestu jak slunce, ó slepců tvých nebýt,

již mezi milióny tvých zdvižených víček,

svá víčka spuštěná navždy, za stěnou lomozu tvého

až k brlohům špíny zpěv vzkříšení blížit se slyší,

tak jistí, že nespatří nikdy své ruce v kalužích dlažby

neznámou tvář, že opora tmy jejich praskne až teprv

v jas nahého Krista.

 

Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,

nedbajíc téměř, že v stěnách tvých nevinný trpí, že měšce

boháči stáhnou a šňůra se vřezává do hrdla dětí.

 

Neznajíc hodiny pospícháš od vánoc k velikonocům,

od jesliček k neděli palem a úzkostem Getsemane.

 

Pro jeho zápas dost místa i v parcích a zahradách tvojich,

pro křížovou cest tvé třídy dost dlouhé, tvůj kámen dost

                                                                                                    tvrdý

pro upadnutí, ó Kriste, jenž v pohledech slepců

už stoupáš nad křestními vodami oceánů, jenž denně

dárce dechu a chleba co bezbranná žertva se chvěješ

pod  prsty kněze, jenž na pospas zubům se kladeš

nad výheň srdcí čistých i brutálně šlehajících.

 

Ó město, jež zvoníš jak mince do naší žádostivosti,

tak znenadání, jak ulice v ulici přejde, dnes dálka

vzkříšených polí se prostřela pod okny tvými,

věž babylónská lomozu tvého se zřítila náhle,

dozněl třesk rozhořčení a ticho se modlilo s tichem

za bystřinu života dmoucí se k zornicím našim.

 

Snad podoben slepcům tvým nevida viděl jsem přece,

snad blesky všech kostí se vznítily v temnotách těla,

že jako západ s východem jsem vzdáleny od sebe spatřil

ruce dvě probodené, a vrtkavé zástupy tvoje

po křižovatkách, mostech a parcích, kde zpívali kosi,

zvonivě rozproudily se vstříc náruči této,

jíž uniknout nebylo možno, jak nelze

uniknout smrti, jak nelze uniknout lásce.