Poušť poutí, pouť pouští

Všímáte si reklam? Pohnul s Vámi (alespoň trochu) malý béžový obdélníček tady na Signálech? Nebo jste vůči takto vytrvalým "atakům" imunní? Již delší dobu tu bliká pozvánka na pěší pouť do Jeruzaléma. Nejdřív se mi zdálo, že na mě jen tak mrká. Ale teď začíná šeptat, ať se trochu podělím... nuže, zkusím. Má dubnová pouť do Srdce.

 Výborné články popisující cestu a místa, kterými se prochází, si tu už několik týdnů můžete číst od JanyMlady. Nepamatuji si bohužel mnohá jména, ani historická fakta, nasávala jsem jiné a jinak. Ráda bych však prostřednictvím komentářů k fotkám (ukradeným od milého spolupoutníka) zformulovala, a takto předestřela myšlenky, imprese, které během cesty přicházely nebo zůstávaly. Žádnou logickou posloupnost nehledejte, o nic takového jsem se nesnažila. :-)

Rámcově řeknu, že jsme šli z Emauz ("jedněch z" :-)) přes Judskou poušť do Jeruzaléma. Ranní brzké odchody byly ideálním upomínáním na neustálou potřebu být na cestě. Uvědomovat si, kde jsem. Kam směřuji. S čím jdu a co mi brání vnímat přítomné.

Ranní mše podpírala nejen každý krok, ale dávala pevné ukotvení našemu odhodlání nechávat se proměňovat přebýváním v Přítomnosti.

Procházeli jsme nejdříve krásnou zelení, která ještě nebyla sežehnutá sluncem. Právě tam se vynořovaly nové a nové podněty k meditaci - rozmanitost, růst, barva, kořeny, vůně, zvuky,... Jediný obraz by vystačil na dlouhé hodiny - a představte si, když jste s každým krokem vstřebávali další obrazy a entity. :-) 

O celé cestě se mi velmi těžko hovoří, protože individuální prožitek zkrátka nelze vyjádřit a vtisknout do slov všem srozumitelných, a zkušenost pouště tento dojem potvrzuje. Na rozdíl od předchozích dnů, kdy jsme dovnitř nasávali vnější, jsme na poušti od svých křečovitě svíraných představ a obrazů upustili nebo nám od nich bylo upuštěno (odtud název článku :-)).  

Nebyla to nuda, naopak! Nechci zobecňovat, ale vnímáno zúženou středoevropskou perspektivou se nám možná při slově poušť lehce orosí čelo, protočíme panenky a představíme si funící velbloudy, Malého prince nebo zvedající se písek na Sahaře. Ne, přátelé. Nebo spíše nejen :-) Judská poušť je kamenitá, ostrá, provokující, plná pokušení i milosti, skutečné síly v slabosti...

Etapa vedoucí vyschlým řečištěm...k Prameni.

První pohled na Jeruzalém, ne klasické město, žádná euforie ("Hele, Eiffelka!" - "Hele, Zeď nářků!"), ale tichý sestup do Srdce... S batohem, zaprášenými botami, ulepení, neodpočinutí ze "zájezdového autobusu" rovnou do Chrámu Božího hrobu, respektive do Chrámu Vzkříšení. Najednou uprostřed davů, páteční našlapaná Via Dolorosa, pořvávající obchodníci, italské skupiny s křížem, megafonem a v extatických stavech, tedy přesně ta tvář, které jsme se celý týden vyhýbali. Právě zde však zjišťuji, že mi to vlastně nevadí, že to není překážka, která by bránila vstupu a přebývání...  

Přátelé, dál už pokračovat nebudu, nezvládnu, nechci. Ale velice Vás povzbuzuji k cestě. Ať už půjde o takto intenzivní pouť s CK KRIZE(k) :-) nebo nějakou jinou někde jinde. Jen na cestě můžeme uslyšet, jen v pohybu a ne-strnulosti hoří srdce a s pohledem upřeným do dálky lze přijímat věci nové...