"Proč jsme mlčeli?"

S radostí a dovolením sdílím.

Drazí přátelé,

setkáváme se zde v Číhošti, v obci, o které se tvrdí, že leží ve středu Čech, či dokonce Evropy. Rád bych si položil otázku, kdy se touto geografickou polohou začali lidé zajímat. Bez pochyby se nemýlím, když budu tvrdit, že vše zavinil farář Josef Toufar, nebo, můžeme tvrdit, číhošťský zázrak? Po všech peripetiích, se kterými jsme byli seznámeni, nelze s jistotou rozhodnout, co se odehrálo. Jsou zde výpovědi očitých svědků, jsou zde tvrzení, manipulace i fabulace vyšetřovatelů, komunistických ideologů a propagandistů.

Po pětašedesáti letech přicházíme, abychom uložili ostatky číhošťského faráře, českého kněze, do prsti kostela, v kterém kázal, slavil Eucharistii, křtil, oddával i pohřbíval své farníky. Uplynulo mnoho času od 25. února roku 1950, kdy zemřel tento kněz mučedník. Tedy po pětašedesáti letech ho pohřbíváme. Jsou to tisíce obětí, umučených, ubitých, či popravených, kterým byl odepřen pohřeb. Pohřbívání, jeden ze základních rysů, kterým se odlišuje člověk od celé přírody. Pohřeb to je známka lidskosti a projev úcty i tolerance. Setkáváme se ve chvíli, kdy jsme sužováni úzkostí. Naše Belle Époque, která začala 17. listopadem 1989 a kanonizací sv. Anežky končí. Papež František hovoří o tom, že v ovzduší pociťuje ovzduší třetí světové války. Boje, anexe a vyvražďování na východě mezi Dněprem a Volhou hovoří analogickou řečí. Vyvražďování, mučení a vyhánění lidí z domovů na Předním Východě a v Africe je toho důkazem. Exodus migrantů nám připomíná útěky synů Izraele, či statečných stoupenců demokracie. Kam ale zařadit nový český zvyk, nepohřbívat své zemřelé, rodiče, manžele, příbuzné? Položili jsme si někdy tuto otázku: jakým způsobem zrazujeme své lidství a opouštíme víru v člověka a v důsledku hovoříme o ztrátě víry v Boha? Zde v malé vesničce, v pahorkatině Vysočiny, pohnul se kříž! Kříž? Ne, malý křížek na svatostánku. Po slovech „Zde je ten, kterého neznáte!“. Znali ho farníci Číhoště, znali ho královéhradečtí diecézáni, znali ho občané Československé republiky? Opravdu znali toho, který řekl: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili.“? Věděli opravdu, že ten, kterého absolutní většinou přijímali do svého srdce při prvním svatém přijímání, řekl: „Cokoliv chceš, aby jiní činili tobě, to čiň ty jim“? Zapomněli, že právě při slavení Eucharistie uzavřel s námi, tedy i s nimi v padesátých letech minulého století Novou smlouvu s jediným přikázáním lásky: „Mějte se rádi, jako jsem já miloval vás.“?

Bylo to možné, že všichni mlčeli, když popravovali Miladu Horákovou? Bylo to možné, když v kontextu násilné kolektivizace venkova, zatýkali, vyháněli a zbavovali domovů, střechy nad hlavou, jejich sousedy? Bylo možné tleskat a provolávat slávu, když třídní nenávist vyrůstající ze závisti slavila své orgie? Proč jsme mlčeli, když byli zatýkáni nevinní, když pomluva a nenávistné štvaní brali dětem tátu či mámu, když děti byli školeni k tomu, aby udávali své rodiče... Pohnul se malý křížek na svatostánku kostelíka v Číhošti a my chceme říci: To byla odpověď!

Drazí přátelé, jsme zde po pětašedesáti létech. My, kteří se hlásíme ke kříži a jsme přesvědčeni, že ho známe, Ježíše Krista, našeho jediného kněze Nové smlouvy, zákona lásky. Ježíše Krista, jemuž sloužil český kněz farář Josef Toufar.

Před dvěma tisíci lety v zapadlé judské provincii v Jeruzalémě umíral na kříži ten, který změnil historii světa. Píšeme „před“, anebo „po Kristu“. Mnozí, kteří se k němu nechtějí hlásit, píší „před naším“ a „našeho letopočtu“. Čí je to tedy letopočet. Odpověz si každý sám. Ten kříž v Jeruzalémě na horizontu vesmíru je ještě menší než číhošťský křížek, který nám ukradla komunistická státní bezpečnost a který nemůže vrátit žádná restituce. Naše budoucnost spočívá v jediné restituci, a sice že budeme následovat ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista, našeho bratra a přítele, neboť přece on se loučí se svými učedníky slovy: „Vy jste moji přátelé.“, ne otroci, ne slouhové, ale přátelé. Staré české přísloví říká „v nouzi poznáš přítele“, a Ježíš Kristus poznal svého přítele v P. Josefu Toufarovi, který nezapřel nikdy své přátele, své farníky. V Zahrádce v době nacistické okupace, jako i v době po únorovém komunistickém puči. Nezapřel své přátele ani v číhošťské farnosti, jako nikdy nezapomněl na své rodáky v Arnolci. Lidé byli jeho přáteli bez ohledu na vyznání i na politickou příslušnost. Nenesl ve svém srdci nenávist ani k občanům, kteří se hlásili ke komunistické straně. Ne, nebyl výraznou postavou odporu proti režimu, a přesto se stal nepřítelem, kterého bylo zapotřebí odstranit a dokonce zlikvidovat. Přemýšlejme, zda opravdu známe toho, kterému se klaníme ve svatostánku. Zda opravdu známe toho, v jehož jménu se modlíme k všemohoucímu Stvořiteli a jako děti spolu s ním, našim přítelem a bratrem Ježíšem voláme: „Otče náš“. Je čas, abychom pokračovali a po mši svaté uložili, pohřbili ostatky našeho kněze P. Josefa Toufara.

Jaký to paradox. Z dvacátého století, století dvou světových válek, hrůzných diktatur, revolucí, které prošly touto zemí i touto obcí máme dva kněžské příklady, lidického faráře Josefa Štemberku a číhošťského faráře Josefa Toufara. Jsem šťastný, že mohu být hrdý na naše české kněze. Amen.

Kázání J.Em. Dominika kard. Duky OP

při mši sv. s ukládáním ostatků P. Josefa Toufara v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti

dne 12. července 2015.