Tady a teď v Röszke
Intenzita všech setkání oněch tří dnů v maďarském Röszke se tak silně promítá do mého teď v Čechách, že ač nevím, jak prožité uchopit, musím mluvit.
Nejsilnějším motorem bylo něco udělat, zvednout se, přestat přemýšlet z gauče, vypnout články o kvótách, ale vidět a dotknout se. Obava z neznámého samozřejmě nemizela, ale chtěla jsem se přesvědčit, zda za tou mlhou jinakosti neprosvítá setkání s člověkem, jedním každým konkrétním a jedinečným. A ono jo!
Syrský lékař, který nechtěl do armády, v níž by musel bojovat proti svým lidem, doma nechal ženu farmaceutku, děti a směřuje do Německa, kde připraví své rodině alespoň na čas místo. Starší žena, která políbila chleba, jejž dostala, a zaleskly se jí přitom oči. Pákistánec, jenž těkal očima, styděl se vzít si jablko, ale postavil se do fronty a nejistě postupoval k boxu. Afričanka, která prosila o plínky a výživu pro malé dítě a přijala je s velkou vděčností. Otec, který kontroloval, zda má každé jeho dítě vodu a sendvič. Maminka s dcerou, které se třásly a hledaly teplejší bundy. Děti, které natahovaly ruce pro další a další tyčinky. Nevím, co všechno ve svých pěti šesti letech už viděly.
Ano, jsou unavení, ale neumdlévají. Jsou smutní, ale ne deprimovaní. Vzájemně si pomáhají a jeden podpírá druhého. Pod prachem a slzami zůstává odhodlanost, motivace a obrovská síla.
Není složité odjet. Není drahé odjet. Nevím, do jaké míry se možnost pomáhat promění po 15. září. Pokud Vám ale ještě nezačal semestr, můžete si vzít dva dny volna v práci, jeďte. Nečekejte. Győr, Keleti, Szeged, Röszke. V noci už je veliká zima, dochází jídlo, dětem je špatně. Rozdávat jídlo, třídit oblečení, připravovat stany, uklízet věci ve skladu, informovat, ukazovat cestu. Nezměnila jsem veliké věci, ale dotkla se těch malých. Být tam s nimi je tou nejpřirozenější odpovědí.
(foto by Dáno Szabó)
Moc děkuji za svědectví i tamější potřebnou pomoc.
Na jednu stranu čte člověk tyhle příběhy lidí, kteří jsou vděční za každou pomoc. Na druhou stranu vidí záběry, jak dav dá děti do první řady před plot a začne se na ně tlačit až policistům nezbyde nic jiného než povolit, jinak by je umačkali. Na jednu stranu čte příběhy lidí zachraňující si holý život, na druhou stranu to vypadá jako by mír byl jen v Německu. Jak to tedy je? Ptala ses proč chce zrovna do Německa? Proč neposlal nejdříve do bezpečí ženu a děti?
Mohu mluvit jen k tomuto konkrétnímu muži (nepředpokládám samozřejmě, že všichni mají stejné motivace a vycházejí ze stejných rozbombardovaných domů). Ten říkal, že jde za svými příbuznými, kteří už v Německu jsou. A proč neposlal ženu a děti? Jde nejdřív sám, chce zajistit místo a ve chvíli, kdy jej bude mít, přijdou ostatní. Tedy ano, nic nekončí.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.