Modus vivendi - "stačí"

"Víš, tohle pro mě fakt není, to je úplně jinej level. Mně stačí, co mám."

Pokaždé mě neskutečně vytočí, když někdo odmítá pozvání na hostinu. Protože jde za obchodem nebo potřebuje nutně zorat pole. Ale přece nám nebyla přidělena škatulka, ve které máme celý život přežívat (a dusit se).

Pomiňme falešnou skromnost a doslovné (tj. ne vážné) uchopení žalmu "Neženu se za velkými věcmi, pro mě nedostižnými". Nehoruji pro to, abychom byli lidmi stále nespokojenými, nesmířenými s tímto světem a naší přítomností v něm. Nejde mi však ani o to, abychom se ulekaně a pod pláštíkem "duchovního růstu" přetvařovali a stavěli do role jakýchsi "osvícených". Rozhodně ne. Jen mě někdy až bolestně mrazí, jak rychle slábne touha.

Možná je to způsobeno zdánlivou vzdáleností Ženicha. Právě v takové chvíli ale poznáváme, že jsme celou dobu chřadli po darech. Avšak bez Dárce dary snadno zhořknou a ztratí pel. Navíc vzdálenost přece posiluje víru a utužuje vůli, ne? A jestliže si uvědomím, že sama ze sebe mohu skutečně nic, že je nutné (a mnohdy velmi osvobozující) odevzdávat (se i vše okolo), poté mohu vykročit hloub. Tam, kde se pozvání na hostinu přijímá s velikou vděčností.

Druhým důvodem může být zakalení zraku působící ztrátu úžasu. Přestává nás fascinovat příroda. Nepovažuji se za žádného eko nadšence, ale jsem hluboce přesvědčena, že právě příroda nám může pročistit oči - unavené a zanesené všemi nepodstatnostmi. Pokud však žasneme, chceme se stále hlouběji nořit do Krásy. A tehdy neodmítneme Hostitele větou, že to není náš level.

Sice víme, že nejsme hodni, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsme byli pozváni.