???????

Připadám si jak trdlo. Vážně... sedím tady ve vytahaným tričku ze školy, teplákách a... ne, nejsou to měkké, hebké papuče... jsou to boty na podpatku... Jo, myslím, že jsem normální. Mám i bavlněné ponožky, aby ty boty, které mě už teď (i když sedím) dost dřou, trochu povolily ...

Zítra máme první taneční. Posledních čtrnáct dní nemluví ve škole nikdo jiný snad o ničem jiném :)... "Jaký si bereš šaty? Máš už kabelku? Asi si vezmu pár silonek navíc! Co boty? Já mám 12 centimetrovej podpatek!" Už mě to začíná štvát...

Jo, věřím, že to bude sranda, budem padat a všechno, co k tomu patří,... ale stejně. Jednou, když už jsem po dalších dvou hodinách beznadějně přišla domů bez igelitky s botama/šatama :D, začala jsem o tom víc přemýšlet. Jaký to má vlastně význam? Jsem člověk, který hledá význam i tam, kde třeba není, tak se nedivte :). Jo, jasně, MOŽNÁ se naučím tancovat... to bude určitě super. Sranda. Kvůli tomu tam jdu.

Ale co dál? Asi už tam nic víc není...tak proč to hledat? Bydlím ve městě, kde se více méně docela známe... je to takové to "město"... ani velkoměsto, ani maloměsto... prostě zlatý střed... a proto se do tanečních nechodí stále jen v kalhotech nebo stále jen v nabíraných šatech s volánkem... ale všichni Tě tam znají. A moc rádi si hrají na módní policii...

Hned na začátku jsem řekla, že nepůjdu v tom, co všichni... Že se nebudu podřizovat většinové módě... koupit si šaty za 2 000,- jen na 2 hoďky? Ne, díky.

Strašně to řeším...a to není asi úplně nejlíp...ale když se hodně nudím (což je málokdy) ráda si čtu staré příspěvky na blogu...takže tohle je vlastně jen něco do zásoby :). A navíc tohle téma mě "užírá" :) už nějaký čas...

Následující věty jsem psala v trochu "mimo" náladě...chci se moc omluvit všem, kterých se to dotklo...

Když vidím některý holky ve třídě, který najednou vplouvají do spárů tohohle světa... je mi špatně. Fakt... U nás ve městě je jeden podnik. Inferno (=peklo). Diskotéky, různý show, oheň,nechutnosti a tak... Jednou jsme šly ze školy a kámoška, která vždycky prohlašovala, že s klukem nebude chodit jen proto, že to tak dělají všichni a zastávala podle mě celkem zdravý názory, najednou zničehonic řekla, že bychom se tam někdy mohly kouknout... "Víš jak. Jen tak trochu... když o tom všichni tak mluví........"  Bez váhání (což doteď nechápu) jsem odpověděla, že já tam nepůjdu ani za nic, protože nechat si na ruku dát náramek s názvem Peklo nechci a do pekla taky nechci... následovalo hrobový ticho...

Někdy je těžký být křesťanem... zastávat Kristovy postoje... když proud světa je silný...

Ale do tanečních se začínám pomalu těšit... bude to dobrý... určitě! :)