PVP...pololetní výprava do Prahy

Náš krásný, dobrosrdečný, chápající, vnímavý, soucitný pan ředitel Ed-u-w-ard byl té lásky a dopřál nám jednodenní zasloužené a všemi dlouho očekávané volno (však už bylo na čase J). Odhodlaly jsme se prožít tento den ve víru velkoměsta.  Ne obyčejného velkoměsta. Prahy! Naše hlavinky dychtící porozumět dávno minulým událostem si usmyslely, že nebudou sedět celý den v malebném, byť malém městečku východních Čech, ale vydají se do světa. Po dlouhém rozhodování a probírání se výstavami jsme nakonec  vybraly dvě ojedinělé „ekspozice“ (pozn.-jo, i takový skvosty najdete v návštěvní knize Národního muzea ;)) v centru Prahy. Vzácná výstava instalovaná právě v Národním muzeu nás zavedla až ke vzniku První republiky. Zvláště nás zaujaly poznámky pod výkladovými texty ve formě „Víte, že…“ J (např.: Emma Destinnová  pašovala zprávy domácího odboje do zahraničí, Edvard Beneš hrál jako mladík ve fotbalovém klubu Slavia Praha, za První republiky mohly učit jen svobodné ženy a sňatky mohly být jen civilní… a Konrád Henlein byl původním povoláním učitel tělocviku.)

Velice nás překvapilo a potěšilo zdejší počasí. Padal totiž sníh! J Sotva jsme vstřebaly zážitky z první výstavy, už nás čekala zkouška naší gymnaziální inteligence - cesta do Karolina, průchod v noci jistě nebezpečnou uličkou, rozhovor s milou bílo-baretovou paní a šťastné nalezení dveří vedoucích tam, kam se Kiki už dlouho těšila. Výstava přibližuje život a odkaz Jana Palacha.  Kiki obdivuje Janu, protože Jana  ve zdraví přežila Kikinino nadšení a touhu přečíst každé slovo J. U východu nám dvě paní s radostí daly výstavní plakát a my se vydaly do živých pražských ulic. Nejdřív jsme šly prozkoumat obchod, který nás přivábil svou výlohou plnou smaltovaných náhrdelníků, sponek, broží, tašek a podobných potřebných věcí do života ;).  Neváhaly jsme a okusily atmosféru tohoto krámku J. Odcházely jsme s blaženým pocitem, lehčí peněženkou a odznakem na batohu. Do kavárny Slavia nás provázel pocit  samostatnosti, svobody a lehký větřík. Teď sedíme u okna, pozorujeme lidi kolem, tříbíme si myšlenky a všechno ostatní necháváme na personálu (jak nás nabádal jídelní lístek J). Užíváme si pohody, komentujeme značky aut (AHO, AKT) a píšeme rodičům, že se máme dobře.  Zamávaly jsme labutím a Vaškovi a poté naše ladné kroky zamířily zpět do centra.

Rádi byste celkové shrnutí? Měly jsme se fajn (což mimo jiné dokládají zápisy v obou návštěvních knihách obsahující také propagaci Hlubokého koření a Signálů J), vypadly jsme z domu, vyblbly jsme se při počítání oblouků na stropě pardubického nádraží, pocítily jsme sílu národní tepny, šokovaly svými odznaky a zjistily, že je Praha naše srdeční záležitost :D.