Tajemství víry...quéstion

Tak jsem si zas tenhle týden při mši uvědomila, jak často opakuju něco, o čem nepřemýšlím... Co beru jako "samozřejmý", "známý", na čem není nic novýho, co mě nepřekvapí, co už stejně znám, tak proč se nad tím zastavovat... až jsem se trochu zarazila u Tajemství víry ...

Tvou smrt zvěstujeme...

Cože? JÁ zvěstuju Kristovu smrt? Neplatí to jen na setkáních mládeže nebo když je mi dobře a zrovna mám na to náladu. Ozvu se, když vedle mě někdo hledá Krista? Nebo zapadávám do davu, který jde v neděli na mši a tím jeho víra "končí"? Je na mně opravdu vidět radost z toho, že právě MĚ Kristus vykoupil? Pokládají si druzí při pohledu na mě otázku, proč jsem jiná? Proč nepluju se světem, a přesto z toho mám radost? ...kéžby...

...Tvé vzkříšení vyznáváme...

Nevyznávám to jen o Velikonocích? V tmavém kostele, kde přece KAŽDÝ drží svou svíčku, kde přece KAŽDÝ obnoví svůj křestní závazek...tak já teda taky. Nebo jsou pro mě Velikonoce hlavně o vajíčkách a pomlázce? Dokážu si obhájit svůj názor mezi vrstevníky, kteří ve Velikonocích vidí jen příslib volna ze školy? Chápu, co přímo pro MĚ vzkříšení znamená?

...na Tvůj příchod čekáme.

Čekám na Krista? Těším se, až znovu přijde? Nebo se bojím smrti a tak na ni radši ani nemyslím...vždyť proč, život je tady, smrt daleko... CHCI vůbec do nebe? Žiju tak, abych se tam dostala? Nebo jen pořád zbožně mluvím a skutky...o ty ať se snaží někdo jiný. Vím a dokážu si přiznat, že na světě nebudu pořád? Že ta nová mikina, kterou jsem si koupila a se kterou se všude ukazuju fakt není to nejdůlěžitěší? Že se jednou rozpadne jako všechno ostatní? Že všechno kromě Boha pomine? Nebo "věřím" ve svoji nesmrtelnost, v to, že jsem nejlepší, nejdůležitější, všude musím být, všechno vidět, všechno znát, nic se beze mě neobejde? Děkuju za každý den? Za každý ráno, kdy mi Bůh dává další šanci...kdy mi otevírá svou náruč. Proč se bojím skočit?

Chci...