Ticho, setkání a vděčnost

1. 9. 2010 14:41
Rubrika: živý Bůh | Štítky: boží dar i dar :) , paulinky

Řekla bych, že každá akce nebo setkání s Paulínkami je jiné. Skvělé, neotřelé a pokaždé nové.

Řekla bych, že každá akce nebo setkání s Bohem je jiné. Úžasné, neopakovatelné a naplněné.

Ne jinak tomu bylo i v případě 4 dnů na Božím Daru...


Na konci nabitých prázdnin, po xy akcích, neustálém vybalování a zabalování krosny jsem zamířila na druhou stranu republiky. Do Krušných hor se sjelo sedm holek z různých částí ČR i SR, dvě Paulínky a jeden kněz :-). Boží Dar, místo přímo nabízející téma - objevování Božích darů. A že jich je! :-)

Společně jsme obdivovali krásu stvoření a dar života... jak nádherné je otevřít se a vnímat každou kapku deště, kámen na cestě, kytku kolébající se ve větru, měkký mech nebo vůni lesa... Zase znovu si uvědomit, jak krásné je žít, co všechno je nám jako lidem dáno, čím můžeme život naplnit...

Společně jsme děkovali za dar víry... naprosto nezasloužený dar, na němž náš život stojí. Dřív jsem si často říkala, že život bez víry (v té době jsem si víru nacpala do škatulky příkazů) by byl jednodušší - ale teď mi přijde, že je to právě naopak. Život bez víry, toho nejcennějšího a zároveň nejkřehčího, co mi bylo svěřeno, by byl život prázdný, vyschlý, naplněný touhou ukojit sebe a své potřeby.

Společně jsme tvořili společenství s Živým Kristem uprostřed. Spolu se modlili, mluvili, jedli, smáli se a byli svobodní. Většina z nás se viděla navzájem poprvé a o to větší radost to byla, když jsme se po pár dnech sehráli :-). Byla jsem moc vděčná za ticho...snad poprvé jsem si ho opravdu vychutnávala...chvíle, kdy poslouchám jen vodu v lese nebo po cestě, když si povídají ostatní a já vím, že prostě "nemusím"...zní to možná hloupě, ale tohohle si moc cením - bylo to pro mě jistým způsobem neskutečně osvěžující.

Společně jsme oživovali plamen Božího daru, který každý z nás má. Občas je těžší najít "ty své"...často vidím, co všechno mají druzí, co mě schází, co bych tak ráda,...ale nevidím, že já sama jsem obdarovaná, že já sama mám dary, kterými mohu ostatním sloužit a ukazovat na Toho, který mi je dal... A nebo naopak někdy vidím, co všechno dělají ostatní špatně - a už se nedívám na to, že za těmihle malými nedorazy jsou krásný věci a já mám před očima jen velkou clonu. Schválně, zkus se zamýšlet a děkovat za dary, které má ten, s kým se právě bavíš, s kým trávíš čas, s kým studuješ, s kým žiješ, s kým si nerozumíš,...

Čtyři dny, během nichž jsem se znovu zastavila...zaposlouchala...děkovala...a znovu získala touhu jít a zapalovat druhé ;-).

Dopis i pro Tebe...

Sdílet

Komentáře

Mikina Musel to být krásný zážitek :)) Já mám hrozně ráda, když si můžu v tichu pěkně před svatostánek sednout na zem a vypovídat se. A proč zrovna sednout? Sama nevím, jen vím, že sednout na židli, to není ono, na zemi mi to přijde takové osobnější a tak nějak se mi lépe otvírá Bohu :))

mikeila Díky za krásný článek. Za to, že ses rozdělila o tak silný zážitek. Já jsem si zase uvědomila na duchovních cvičeních u mnišek dominikánek, kolik zbytečných vět člověk někdy pronese. Ticho přírody mám také moc ráda - krásné místo pro díky a chvály.

annina Díky, Kikino, žes taky darem!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz